Baví mě tvořit, učit se a hledat nové vlastní cesty. To mi zůstalo i přesto, že jsem prošel státním školstvím. Stroje jsou pro mě spojením krásného umění a řešením skutečných problémů, za které jsou lidi ochotni i zaplatit. Nejvíce mě naplňoval prvotní vývoj prototypů, při kterém člověk stojí jednou nohou pevně zakotven v objektivně měřitelné realitě a druhou tápe v neznámu.
Už při škole jsem sbíral zkušenosti v oboru jako konstruktér-brigádník. Někdy jsem se dostal i k zodpovědnějším a tvořivějším úkolům jako např. přípravek pro smotávání kabelu na obrázku dole.
Vždy mě to táhlo do ciziny. Po promoci jsem proto nastoupil do švýcarského koncernu (10 000+ zaměstnanců). Na dně tak obrovské hierarchie je to pro kreativní lidi těžké, ale pořád tu nedochází k takovému plýtvání lidského potenciálu jako ve státní sféře.
Zkušenosti jsem sbíral pomalu. Nejprve jsem navrhoval různé násypky či plechové dílce a později různé přípravky: montážní rameno pro motor síta + přídavná převodová skříň, přípravek pro montáž rotační klece, návrh přípravku pro otočení svařence.
Stále jsem si přál větší kreativní volnost a příležitost ukázat, co mám v sobě.
V roce 2020 jsem nastoupil jako konstruktér do malého startupu v Horním Rakousku. Tohle byla konečně výzva. Po prvních menších projektech jsem začal pracovat na návrhu shrnovacího stroje pro traktory s otočným řízením. Prototyp se osvědčil a později se úspěšně dostal do sériové výroby a do nabídky společnosti.
Byla to intenzivní a obohacující škola – kromě německého jazyka jsem se zde seznámil s tzv. „top-down“ metodou modelování v CADu. S tímto přístupem je jediné omezení už jen lidská představivost.
Tento přístup usnadňuje také práci ve více lidech. To se hodilo při vývoji prototypu šestimetrové pracovní jednotky a později při návrhu nového úspornějšího taženého stroje. Mohl jsem se zde skutečně vyřádit.
Při tak kreativní a na výsledek zaměřené práci jsem postupně více a více narážel na limity samotného modelu zaměstnání. Ačkoli jsem práci věnoval skutečně hodně času a chodil do práce někdy i v sobotu, tak jsem nebyl spokojený s výsledky. Kvalitu kvantitou nenahradíš.
Technický vývoj je hra, je riskantní a někdy je třeba začínat znovu od začátku. Proto ho nelze řídit zvenku a/nebo ho centrálně plánovat.
Vnější motivace je také důležitá. Při vývoji se dělají chyby a chybami se člověk učí – proto by za ně měl co nejvíce platit sám konstruktér. Někdy zas konstruktér narazí na drahokam. Nedává mi proto smysl ho platit za čas, když žádoucí výsledky jsou spíše závislé na jeho kompetenci (a to exponenciálně). Přijde mi, že lidé jsou mentálně zaseknutí v 18. století – viz stará pracovní teorie hodnoty (Smith, Ricardo, Marx) vs nová subjektivní teorie hodnoty (Carl Menger).
Pro mě je nicméně mnohem důležitější dobrá domluva, dobrá komunikace a dobré vztahy než peníze. Myslím, že lidské problémy jsou mnohem důležitější a složitější než ty technické.
Máte nějaké otázky? Pojďme něco vytvořit. Kontaktujte mě.
